Zmrzlinový zákon

Víte, našemu dítku se snažím dávat poměrně velkou možnost volby. Nejde-li o záležitosti typu „ukliď si hračky”, na které je běžně odpovídáno „nechci”, vcelku dbám i na jeho názor (někdy).

Proč? Nevím. Vyplácí se mi to? Ne.

Zmenšuji totiž ve velké míře svůj vlastní prostor pro názor, nedejbože požadavek. Dokázat vám to můžu na naprosto běžné situaci.

I když jste-li rodič, důkaz nepotřebujete.

Kupříkladu poměrně nedávno… Šly jsme s Emily ze školky, což si v tomto horkém i v předešlém chladném počasí žádá zmrzlinu. No takhle Emily si ji žádá, abych byla přesná. Každý den vyjde důležitě před školku, zamanévruje směr jiný než k domovu, načež snažím-li se protestovat, založí významně ručky a prohlásí „Jdeme do Bistla!

Jo, to Bistro přímo naproti školce nám byl čert dlužnej.

Vzhledem k tomu, že mi možná někde v hlavě nepatrně bublá výčitka z kavárensko-povalečské výchovy vlastního dítěte (začala jsem s ní již ve velmi raném věku několika měsíců), v mnoha případech podlehnu a zcela nevýchovně netrvám na svém.

Robě do kavárny vstupuje naprosto svérázně a přátelsky se zdraví s obsluhou, přičemž obě strany familiárně používají křestní jména. Já vlaju kdesi vzadu, protože nesu svůj batoh, dětský batůžek, panenku, mikinku a umělecké dílo, které bylo ten den ve školce zhotoveno.

Než stihnu dovlát, Emily si již objednává „jednu velkou zmzlinu, vanilkovou do kelímku se hidičkou" (hidička = lžička – poznámka matky).

Netuší, že obsluha je se mnou již dlouhodobě domluvena na podvodu, a tak do kornoutku motá malou.

 

Platím a dítko se rozhlíží. Zde jsou dvě možnosti, co přijde:

  1. Až sním zmzlinku, dám si blauný a pak šušenku.” (blauný = brownie – poznámka matky)

  2. Blauný nemají, tak si po zmzlince dám šušenku.

V odpověď zaznívá:

  1. Uvidíme.” - když mám dobrý den a jsem ochotna své ratolesti dopřát

  2. Ne, jdeme domů.” - když nemám příliš dobrý den a nejsem ochotna své ratolesti dopřát

    NEBO
     

  3. směrem k obsluze: „Dám si velký kafe!” - když mám extrémně špatný den a nejsou síly se s ratolestí dohadovat

 

Nicméně k jádru zmrzlinového zákona. Nedávno jsem si v praxi ověřila to, co už jsem z jiných situací poměrně dobře znala. Tedy, že dítě může chtít cokoliv, ale jakmile vy si dáte to druhé, bude chtít to vaše.

A tak když jsem si po Emilinky objednávce dovolila říct, že chci míchanou do kornoutku, musela jsem nakonec bagrovat vanilkovou z kelímku. Bez lžičky. Tu si Emily ponechala.