Kterak jsem se vydala pro nové boty... i s polovinou stromu

Robě potřebovalo boty. Začalo totiž chodit, což jej proměnilo v nezastavitelný tajfun, který je ze zdravotního hlediska nutné obout.

Inu napojila, nakrmila, přebalila a oblékla jsem dítko, zahnízdila ho do fusaku v kočárku a vyrazila na náměstí našeho městečka, jež je předměstím matičky Prahy. Byl krásný slunečný den, sníh pomalu tál a já se radovala, že splníme další velký krok v životě na mateřské.

Už už jsme se blížili, když dva metry před obchodem Emily usnula. Nebylo pochyb, že jsem nyní vystavena povinnosti minimálně hodinu kdesi kroužit s kočárkem.

V opojení oním pěkným dnem jsem se nechala unést a zatočila jsem do luk a hájů. Tedy na pěší stezku plnou zeleně.

Zde však musím malinko odbočit. Víte, já a příroda máme takový nepříliš harmonický vztah. Což je trochu paradox vzhledem k mému eko bio životnímu stylu. Přesto... mě v přírodě viděti, celý rok udivený býti... řekli by mí blízcí.

Mám raději Náplavku, než místa, kde potkáte strom, strom, strom, strom, strom... nebo nedejbože srnu, které se bojím, či kance, kterého se bojím ještě víc.

Příroda tak pro mě začíná a končí městským parkem s pěknou lavičkou, kde si můžu počíst. Je mi jasné, že přírodomilci nyní lomí rukama a myslí si své. A dost možná mají pravdu.

Ovšem buďme shovívaví, každý máme své, že?

No a jak jsem tak šla a snažila se kochat, přičemž mě cca třikrát velice vyděsil řev kachny, najela jsem kolečkem do bláta a to se začalo klouzat směrem z mírného svahu vedoucího rovnou do potůčku, kde se na vlnkách pohupovalo zmíněné ptactvo tváříc se značně výsměšně.

Klouzalo se kolečko, tím pádem celý kočárek, tím pádem celé dítě, a protože mám houby sílu, tak tím pádem i celá já. Bylo mi jasné, že jsme v prdeli.

Pardon.

Ovšem matka prý pohne i autem, je-li to z bezpečnostních důvodů potřeba, a tak jsem zabrala a vytlačila kočárek z problematického místa.

Bahno jsem měla až u kolen, ale vyvázli jsme. Mé nadšení z překonané překážky neznalo mezí, a tak jsem si řekla, že by bylo hezké přinést trochu té přírody domů. Popravdě jsem také chtěla dovalit důkaz, že jsem vyrazila do těchto pro mě až nevídaných míst, jelikož by muž nemusel uvěřit.

Začala jsem tedy orvávat větve spadlého stromu. Přišly mi fakt hodně přírodní, tedy vhodné. Alespoň do té chvíle, než jsem je potřebovala někam uskladnit. Nakonec se nedalo svítit a musely být umístěny napříč na stříšku kočárku. Emily to bylo jedno, mě to vyhovovalo, jen lidé, procházející kolem nás poté, co jsem se vrátila zpět do civilizace, nevypadali spokojeně s faktem, že se s mým nákladem na jeden chodník prostě nevejdou. A to nemluvím o chlapečkovi, který ve svém raném věku neměl dost vytříbené reakce na to, aby uskočil včas, a málem skončil s větvičkou v oku.

Když jsme konečně zablácená já, částečně probuzené dítě, které místo pozdravu hlasitě říhlo, a půlka stromu, dorazili do dětské obuvi, paní prodavačka nevěřila svým očím.

Zřejmě vzhledem k tomu, jak naše trio matka-potomek-kus flory vypadalo, nabízela mi nejprve nejlevnější boty, které mohla. Ha! Ta se asi divila, když mi mimo pěti šišek, které jsem taktéž nutně potřebovala, z kabelky při tasení omylem zcela rozepnuté šrajtofle vypadly i nějaké bankovky.

Mějte se krásně a vyrazte si někam do přírody... jestli chcete!