Má malá mateřská pochybení

Ať chceme nebo ne, chyby děláme všichni.

I my, matky.

Zní to skoro až neuvěřitelně, protože dokážeme být mnohdy velice výkonné. Kdo jiný než matka zvládne najednou uvařit oběd a zazpívat i zatančit celý repertoár Pomády s vařečkou místo mikrofonu, protože dítě sedící v sedačce to ohromně baví...

Kotrmelce se však nevyhýbají nikomu.

Zdroj.

 

Ztráta dohledu

To mě takhle nedávno napadlo, že si vlezu k roběti do hracího stanu.

Ohromná zábava.

Dítko se smálo, když jsem se plazila tunelem, a pobaveno bylo i mým usednutím mezi plyšového Hynka Houbínyho, chrastícího medvěda, kterým jsem o chvilku později dostala do hlavy, a další obyvatele malého obydlí.

Spokojeně jsme si tak s Emily hrály.

Dokud nevylezla postranním východem, do kterého se nevejdu.

Panika by bývala byla menší, kdyby si to ovšem neštrádovala rovnou k troubě, v níž se peklo kuře.

Přemlouvání nepomáhalo.

Mávání Hynkem Houbínym z malého otvoru v hracím stanu nepomáhalo.

Smějící se robě se sice na chvilku zastavilo, zatleskalo a okamžitě pokračovalo v cestě.

Nebylo zbytí, musela jsem ze stanu ven.

Kdo tento ikeácký model zná, ví, že nepřipojíte-li dva tubusy, je na boku únikový východ i pro dospělé (i když asi málokdo se tam pokusí nacpat).

Jenže ke své smůle jsem zrovna ten měla směrem do knihovny.

V nastalém zmatku jsem se praštila o polici a na hlavu ještě cítící úder chrastícím medvědem, mi dopadl Miláček Guye de Maupassanta. 

Mateřský pud byl však silnější, a tak jsem překonala i další potíže, mezi něž patřil kupříkladu lavor s umělohmotnými míčky, do kterého se mi podařilo šlápnout, či v dráze stojící stolek.

Vše dopadlo dobře, vymotala jsem se ze zákeřného stanu i opičí dráhy hraček a nábytku a robě troubu s kuřetem navštívit nestihlo.

Díky bohu za pány techniky, kteří vymysleli troubu s nepálivým sklem.

Už nám tam chybí jen dětská pojistka proti otevření, což je další fajnový vynález.

"Tak si to klidně prohlídni..."

... pravila jsem naší milé Emily, když mě sledovala u zavěšování obrázků a nutně potřebovala kladívko.
Onen záhadný předmět byl převalován v ručkách a odborně potěžkáván.
Musela jsem se smát, jakého montéra to máme doma.
Dokud...
...jsem si nevšimla, že kousek od malého řemeslníka leží můj notebook.
Ten několikavteřinový okamžik se zdál jako deset minut trvající zpomalený film.
Já letící přes půlku místnosti, zděšená a bez hlesu (na nějaký výkřik jsem se vůbec nezmohla),
Emily se smíchem na rtech dělající pohyb, při jehož dokončení by kladivo dopadlo přímo na počítač (a ještě u toho stihla juchat radostí).
Bylo to jen tak tak...

Berany, berany... duc!

Nechápu, proč toto mnozí učíme své ratolesti!
Cca 2x denně mám podezření na otřes mozku (když se Emily trefí) a 3x denně na zlomený nos (když se Emily netrefí).
Podivná hra.
A to dítě se tomu ještě směje.


Mějte se moc hezky!