Jak jsem ke kadeřnickému traumatu přišla

Taky znáte ten pocit, kdy vám najednou na mysli vyskočí nějaká vzpomínka?

Mně se to stalo zrovna nedávno, když jsem šla kolem kadeřnictví.

Dveře byly otevřené, a tak mě přes nos plácla klasická vůně směsky laků, barev, tužidel a dalších vlasových propriet.

Normálka, řeklo by se, jenže tentokrát jsem si vzpomněla na první kadeřnici, kterou jsem kdy poznala.

Chodila k ní moje babička. Dáma s úplně bílými vlasy, která se vyhnula u starších žen tolik oblíbenému účesu á la květák a nosila elegantní rovné hodně nakrátko střižené vlasy.

Paní B., a věřte, že si její jméno dodnes dobře pamatuji, mě fascinovala svou natupírovanou kreací, kde každý pramen měl své místo. Možná mě už trochu klame paměť, naštěstí nikoliv věkem, ale roky, které od návštěv oné kadeřnice utekly, avšak mám dojem, že své šedé vlasy ladila fialovým tužidlem.

Což můžeme vidět také v současných českých ulicích.

Bylo to peklo tenkrát, je to peklo i dnes.

Ale ať si každý nosí, co chce, že?

Já osobně jsem s kadeřnicemi víceméně skoncovala. Jen opravdu zcela výjimečně si k nějaké zajdu.

A to se minimálně měsíc předtím přemlouvám a pak půlhodiny přešlapuji před salonem.

Navíc musím být na křeslo vzata okamžitě, jakýkoliv čas navíc je prostor pro rozmyšlení si celé akce a následný útěk.

Mé trauma má své prvopočátky už před mnoha lety...

Zdroj.

Přechod pro chodce

V rané pubertě jsem byla velice odvážná. Nebála jsem se kontrastů, a tak jsem jednoho dne vymyslela, že si do svých obarvených tmavě hnědých vlasů nechám vytvořit hodně výrazný blond melír.

Jasně, smrdělo to průserem.

A ten se taky konal!

Odcházela jsem s pěšinkou uprostřed, od níž splývaly silné pruhy, přičemž každý měl cca 2 cm.

Nutno podotknout, že byly na milimetr přesné.

Hnědá se střídala s totálně peroxidovou blond, hezky vyřádkované, jedna vedle druhé.

Přiznávám, slzu jsem uronila.

Špatná metrika

Další velký přešlap přišel na vysoké.

Nosila jsem tenkrát tzv. podkovu.

Pěknou, takovou akorát.

Jenže...

Vzadu se mi vlasy zdály už příliš dlouhé, a tak jsem se rozhodla pro jejich zkrácení.

Byť jsem tenkráte měla vyzkoušenou kadeřnici, udělala jsem osudovou chybu a zašla do kadeřnictví, které bylo blíže mému privátu.

Mladičká slečna měla hezký účes a milý úsměv, a tak jsem propadla dojmu, že vše bude v pořádku.

Má slova "Prosím, vzadu asi o centimetr zkrátit" si však vyložila jako: "Prosím, vzadu mi nechte jen centimetr krátké vlasy"!

Co k tomu víc napsat... byla to hrůza.

Přiznávám, brečela jsem jako malá holka.

Jasně, nemůžu ty holky a kluky střihoruké házet do jednoho pytle, nicméně bojím se jich jako čert kříže.

 

Stalo se vám někdy také něco podobného?

Nebo snad ještě horšího? Třeba ustřihnuté ucho...?

Dejte vědět!

Mějte se moc krásně.