Když dva dělají totéž, není to totéž... i u hlídání roběte

Ač nejsem zrovna přecitlivělý typ, sledovat muže s robětem je prostě doják. Skvěle si rozumí a už teď je mi jasné, že jednou budou proti mě kout pikle. Nemusím se bát jít s kamarádkou do divadla, pro nové čtivo do knihovny nebo kamkoliv jinam, protože ti dva se postarají jeden o druhého. Mohlo by se to zdát jako samozřejmost, ale jak jsem zjistila, v mnohých rodinách je praxe úplně jiná.

To mě zaráží a udivuje... a možná taky trochu rozčiluje.

Občas každá z nás potřebuje přijít na jiné myšlenky a odreagovat se, což tvrdím i přesto, že mateřskou dovolenou považuju za naprosto obohacující a nezapomenutelnou zkušenost, která mě naprosto naplňuje.

Nicméně k "poselství" dnešního článku, že?

Existují jisté rozdíly mezi tím, když hlídám já a když hlídá tatínek.

Jaké?

Čtěte...

Když hlídá maminka

Vzhledem k faktu, že já a Emily jsme spolu obvykle 24 hodin denně, jsme poměrně dobře secvičené. Malý asistent musí být u všeho, a tak každá běžná činnost zabere několikanásobně víc času, ale to vůbec nevadí, není kam spěchat.

V jistých chvílích je také třeba využít diplomatický talent, který v sobě objeví skoro každá žena, když se stane matkou. Jen díky tomu se mi podaří vysvětlit Emily, že složené oblečení není určeno k rozházení, koště není dobrá hračka či že žehlička není autíčko na ježdění po podlaze.

Občas vyjednávání není zcela úspěšné a je nutné využít převahy. Nemám tím na mysli hrubou sílu, ale spíše odklizení provokativních věcí z dosahu dítěte.

Vaření se též neobejde bez asistence.

Jenže jsem matka, což je poměrně specifický druh člověka, tudíž pohybovat se po kuchyni s Emily omotanou kolem nohy mi nečiní žádné potíže.

Vzhledem k tomu, že pořádek je důležitý, nevyhneme se ani úklidu. Chci-li naplnit myčku, musím z ní nejprve vydolovat dítě. Potřebuji-li vyprat, je nutné posečkat na Emily než urazí cestu mezi obývákem a koupelnou. Mám-li v plánu zahradničení, je jasné, že dítko bude od hlavy k patě od hlíny a rostliny čeká nový moderní sestřih.

Když hlídá tatínek

Můj muž, co není můj muž (ale to už jsme si vysvětlili), je naprosto ideální táta.

I tak mě ale jeho styl hlídání nepřestává rozesmívat...

Předávám dítě otci. Ten jej umístí na hrací plochu na zemi, z gauče si vezme polštář a uléhá k malému človíčkovi.

Společně si hrají.

Ve chvíli, kdy to Emily přestává bavit a odchází na běžnou obhlídku statků, má otce neustále za pozadím. Ten jí navíc rozmlouvá návštěvu myčky, nenechá sáhnout na květinu a celkově tak trochu prudí, byť pro její bezpečnost.

Jsem-li doma a náhodou nedopatřením vypustím z úst "Miláčku, mohl bys...", je mi vysvětleno, že mise "Hlídání" ještě nebyla splněna a tím pádem není prostor pro jiné činnosti.

Na mé otázky týkající se chybějící ponožky na nožce nebo nepřítomnosti čepice na hlavě dítěte po návratu z procházky je mi odpovězeno, že Emily to tak chtěla a otec musel zohlednit její názor.

V případě mého vzdálení se z domova jsem telefonicky kontaktována jen výjimečně. Tedy pouze při větších komplikacích typu "Nemůžu v lednici najít Emilinky jídlo".

Menší potíže jsou řešeny selským rozumem a opět dle požadavku samotného dítěte. Tím pádem je jasné, že dojde-li na převlékání, nikdy na sobě nebude mít nic, co se přetahuje přes hlavu. Nemá takové oblékání ráda, muž to ví a přijímá s respektem.

Toť pro dnešek vše.

Mějte se krásně!