Discohrátky? To už není nic pro mě!

Tak jsme o víkendu dali sbohem jedné svobodě.

Kamarádka, která ze solidarity a z důvodu pozdního příchodu byla donucena si v první třídě sednout vedle obrýlené a částečně bezzubé vychrtliny, u níž mnozí uvažovali, zda by neměla být spíše v pomocné třídě... tedy vedle mě... se bude vdávat.

Když jsme se my dvě poznaly, byla jsem skutečně takové prazvláštní stvoření, jež z lítosti učitelů nedostávalo poznámky, byť si je občas za hovory během hodiny tak trochu zasloužilo.

Stačil nevinný pohled skrz dva centimetry tlustá skla a bylo vyhráno.

Bohužel často na úkor budoucí nevěsty, která ve svém notýsku domů nosila informace ve znění "Vyrušuje při hodině" a "Povídá, když nemá".

Po více než 20 letech je už situace jiná... tedy vlastně jak v čem, protože Terka hovoří stále, ať už má nebo nemá. Ale aspoň že moje optika se vlivem modernizace ztenčila a zuby dorostly.

Nu ale k věci.

Akce to byla sice vydařená, avšak odnesla jsem si z ní ponaučení, že pro někoho jsem evidentně již za zenitem.

Představte si situaci, kdy parta mladých, nadějných a rozjařených žen dorazí do music clubu a jedna z nich ihned zamíří za DJ, aby zahrál nějakou tu pecku.

Což hity z Pomády jsou!

Jenže parket se v ten moment de facto zcela vyprázdní.

Nám to ale nevadilo, aspoň jsme měly prostor pro vydařené pohybové kreace.

Poté přišla série takových těch různorodostí, které občas zaslechnu v rádiu při cestě autem. Pro nás nuda, pro ostatní dle počtu lidí, kteří se nahrnuli zpět na taneční prostor, zjevně paráda.

I nelenily jsme a opět jedna vyslaná přesvědčila musicmana, aby zahrál nějakou tu hitovku.

Tedy cokoliv z Hříšného tance.

Uběhlo půl hodiny a nic se nedělo. Nevěsta proto vyrazila do ofenzívy.

Což zapříčinilo, že se z repráků ozvala věta: "A teď něco oldies!".

Bylo to lehce ponižující, ale "Ok, v pohodě... je to trochu postarší záležitost," mávly jsme nad tím rukou.

Když však po další dlouhé době supermoderny opět jedna z nás stála u pultu s tím, co by si přála zahrát, DJ suše odvětil "Musím hrát pro většinu, tedy pro mladé, sorry"!

Chápete to?!

Ještě že jsme dostatečně vyrovnané. Nakonec jsme "jely bomby" na tu prapodivnou záležitost od Bena Cristovaa. Užily jsme si to a pocit mladosti, nadějnosti a rozjařenosti jsme si vzít nenechaly!

Rozhodně odmítám patřit do starého železa!

No nic, tak já si jdu pustit Šlágr a doštrikovat ponožky.

Mějte se pěkně!