Heej, já nejsem náctiletá matka!

"Hele, v kolik končíš?" zeptal se mě nedávno jakýsi středoškolák, když jsem postávala s kočárkem před cukrárnou a zcela vážně uvažovala o punčáku.
"Jako jak jako?" vypadlo ze mě...
Ano, moje vyjadřovací schopnosti jsou někdy skutečně brilantní.
Nicméně já byla v šoku.
Nechápala jsem...


"No na brigošce," pomrkl.
"Nemám," vyšla ze mě další ze série "velmi sofistikovaných" odpovědí.
V tom mi to došlo!
A málem to se mnou seklo.
Ten nebohý mládenec si myslel, že jsem chůva!
Už jsem se nadechovala, že vše objasním, když (podobně inteligentně jako já předtím) pronesl:
"Ty vole, nekecej, že to je tvoje..." a vrhl podivný pohled na kočárek.
Celá vykulená jsem jen přikývla.
A pak už jsem nemusela dělat nic...
Zmizel ještě rychleji, než se objevil.

A já konečně vím, proč na mě lidi někdy divně koukají...
Mají mě za náctiletou matku!


Tuto hypotézu nedávno potvrdil pán, který si pro změnu myslel, že Emily je mojí mamky...
Hold u nás se ty geny mladšího vzhledu asi dědí.
Což je vlastně fajn.
Ale upírat mi mateřské zásluhy? To se mě značně dotýká!

Tak jsem se zamyslela, jak to udělat, aby všichni chápali, že už mám dvacítku dál a třicítku blíž.
Světe div se! Nic jsem nevymyslela.
A pak jsem se na to dokonce vyprdla a uklidnila se slovy, "že jednou za to budu ráda".
No uznejte... třeba budu v osmdesáti vypadat na sedmdesát.
To se vyplatí!
Každopádně všechno má svůj rub i líc.
A já budu ještě nějakou dobu pohoršovat společnost, které se evidentně mateřství ve velmi raném věku nepozdává.

Mějte fajn den!

Jana Maláková11 Comments