"Na postýlku jsem už moc velká!" aneb Spací problematika našeho novorozeňátka

Příchod potomstva člověku změní život.

Hlavně se toho hodně naučí...

...třeba spát na prostoru širokém cca 20 centimetrů.

Emily se totiž rozhodla, že s blížícími se jednoměsíčními narozeninami je už na postýlku moc velká... a nakvartýrovala se ke mě.

No takhle... asi vám dojde, že tak malé dítě nepopadne deku a nepřeleze si samo.

Vynalezla ovšem vlastní systém, který už několik dní praktikuje okolo sedmé hodiny ranní.

A nutno uznat, že zabírá!

1. Po najedení, které obvykle řešíme v leže, se tváří, jako by ji tato činnost natolik znavila, že už by měla zůstat tam, kde je.

Jenže musí dojít ke krknutí, což (jak asi víte) probíhá za nošení dítěte ve vertikální poloze, a tak je vyzvednuta z postele - metoda "Zrovna usínám, nechte mě tu ležet," tedy nevychází.

2. Po aplikaci robátka do postýlky, vyčká cca deset minut, než spustí protestní akci.

Proberu se tedy z prvních náznaků blahodárného spánku a jdu se pokusit o utěšování přímo na loži.

Dudlík lítá vzduchem a na věci nic nemění ani moje argumenty "Podívej se, ovečka taky hajá v postýlce,"nebo "Hynek Houbíni se kouká a bude se zlobit, že nechceš spinkat." Tyto hovory mají jediný efekt - vzbudí-li se muž, je přesvědčen, že jsem se zbláznila.

Možná má pravdu... to ale není předmětem tohoto článku.

Nicméně necelou vteřinu odolávám (ale opravdu jen chvilku, pláč totiž trhá mé mateřskou láskou zmítané srdce).

3. Emily vytáhne nejvyšší kalibr.

Přestane plakat a podívá se velmi nešťastným pohledem ve stylu týraného štěňátka.

Do minuty už ležíme vedle sebe na mé půlce postele. A jsme spokojené obě.

Byť se může zdát, že miminko je maličký tvoreček, je až neuvěřitelné, kolik místa je schopno zabrat.

Na mě tak zbývá onen dvaceticentimetrový proužek postele, na který se vejdu pouze na boku, a tak se ráno probouzím celá otlačená.

V případě, že Emily pojme podezření, že mám i tak prostoru příliš, ještě roztáhne ručičky do stran. Na druhou stranu se i přes tyto skutečnosti částečně nedivím maminkám, které volí společné spaní. Není nic hezčího než vzájemná blízkost.

Vyšším levelem je pak styl spánku zvaný "přímo na matce".

Ten je u nás oblíbený hlavně odpoledne.

Znamená to sice, že já se dvě hodiny nehnu, ležím či sedím v jedné poloze a po ukončení spací akce připomínám placku, ale ratolest je spokojena, což je podstatné.

Navíc tím, že leží na bříšku, je snáze řešen bod 4 z článku 8 věcí, které vás naučí jen první dva týdny s miminkem.

Mějte fajn den!