Jak ze mě kosmetička málem dostala infarkt

Moje pleť byla vždycky tak trochu záhada. Byla období, kdy byla jako dětská prdýlka... no a pak byla ta jiná období, kdy ne. V průběhu těhotenství a ještě nějakou dobu poté se hormony postaraly o můj poměrně dobrý vzhled. Jenže nyní zjevně ustaly ve snažení a já jsem před několika měsíci sem tam začala objevovat drobné cosi především na svém ultra vysokém čele. V drogérii proto v košíku skončilo pár různých vodiček a začal boj, u něhož se párkrát dostavil úspěch, jenž ale o pár týdnů později vzal za své. Nic zásadního, každopádně naštve to...

A protože muž se buď na to, co se se mnou stávalo večer po odlíčení, nemohl dívat, nebo měl dost mých nářků, zajistil u Ježíška, abych pod stromečkem našla poukaz na kosmetiku, o které jsem mluvila... no hodně dlouho. Moudře se domluvil v salonu, který sídlí přímo vedle našeho domovního vchodu, protože mu bylo jasné, že odlíčená dál nedojdu.

Jelikož jsem ovšem trdlo, trvalo mi pět měsíců, než jsem zvedla telefon a domluvila termín. To víte... mám to daleko, telefonování zabírá moc času... atd. Tady mi prostě žádná výmluva nepomůže. Lze si jen posypat hlavu popelem a ponadávat na vlastní neschopnost.

V pátek jsem konečně micelárkou omyla fasádu, nahodila vlasy přes obličej a vyplížila se z bytu. Soused, kterého jsem potkala na schodech je nyní jistě přesvědčen, že míjel takovou tu vlasatou obludku z Adamsovy rodiny. Přišla jsem, lehla na lehátko, paní posvítila světlem a zaznělo panické "Proboha!". Pak se ode mě odklonila a vypadalo to, že se o ni zřejmě pokusí infarkt nebo se začne křižovat a mě polévat svěcenou vodou.

"Proč jste nepřišla dřív?" zeptala se.

"Nepřišlo mi to tak strašné," špitla jsem a připadala si tak nějak malomocně.

"Je."

Pak následovala řada různých patlátek, masáží apod. Velice příjemné.

"Obočí si upravujete sama, že?" ozvala se s další otázkou.

"Noo," přiznala jsem, protože bylo jasné, že to byl spíš řečnický dotaz.

Významně se nadechla a pravila, že pokud to máme SPRAVIT (!) nesmím se s pinzetou tři měsíce ani přiblížit.

S vidinou dokonalého vzhledu jsem přísahala a ona mi jako kompenzaci za utrpení slíbila, že za pár měsíců budu holka jako lusk.

Moje sebevědomí utržilo ránu... já naivně myslela, že pořád ještě jsem poměrně luskovitá... jako né moc, jen tak trochu A ono né. Ale budu! Slíbila mi to moje sousedka, kosmetička a zachránce v jedné osobě. Jen to prý bude nějaký ten měsíc trvat, musím být ukázněná a docházet pravidelně. Tak uvidíme...

 

A co vy? Chodíte na kosmetiku?