Kterak jsem o své dlouhé kadeře přišla

Kromě několika pubertálních a postpubertálních experimentů jsem vždycky nosila dlouhé vlasy. Nemůžu o nich tvrdit, že jsou korunou krásy, nicméně si je neumím nijak upravit, takže umytí a nechání uschnout je pro mě ideální a jedinou možnou péčí.

Pokud ovšem nemám záchvat marnivosti. Jako před několika měsíci, kdy jsem dítku oznámila, že půjdeme tatínkovi naproti a že se po vzoru instamatek naparádíme. Hodila jsem tedy vlasy pod sprchu a umyla je, aby byly svěží, načež... a tady přijde ta osudová chyba... jsem po trilionu let ze skříně vytáhla kulmofén.

"Objem udělá dojem a sem tam nějaká vlnka bude napovídat stylovou ležérnost," oznámila jsem Emily, která mi seděla u nohou na stoličce a svou pozornost věnovala vlastním ponožkám. Snažila jsem se tedy nahodit tvar účesu, až najednou ejhle! Přesně centimetr u hlavy jsem se zasekla. Nutno podotknout, že na kulmofénu v tu chvíli byl namotán zhruba osmicentimetrový pruh mých vlasů!

Nešlo to tam ani tam. Polilo mě horko. Obezřetně a jemně jsem se snažila dostat vlasy z toho ďábělského stroje. Nic. Bylo jasné, že je zle.

Na pikosekundu jsem zapřemýšlela, že bych došla do kadeřnictví, které máme přímo v domě. Nicméně se mi nepozdávala představa, že vejdu a děvčata i zákaznice se po zacinkání zvonku nade dveřmi podívají na mě - toho času de facto v negližé - jak držím kulmofén u hlavy a vedle mě cupitá Emily v domácím úboru (tedy od jídla od hlavy ke kotníkům, jen ty ponožky měla čisté). Od jemného sundavání pramenů z kulatého kartáče jsem přešla k agresivnější formě. Škubala jsem, vyčesávala, rvala.

Do toho všeho se dítko rozhodlo usadit na nočník, načež se za pár minut ozvalo, že je hotovo, tudíž jsem musela jednou rukou držet ten zatracený kulmofén a druhou... no to je jedno, to jistě chápete a já nechci, aby mě Emily za tyhle články jednou nenáviděla (což stejně bude), takže se vyhnu detailům.

Pokoušely se o mě mdloby, potlačovala jsem pláč. A když jsem do rukou brala nůžky, vysloveně jsem za svoje kadeře truchlila. ANO! Ustřihla jsem je! Až u hlavy!

V záplavě vlasů se tak objevila mezírka... no spíš mezera. Vydržela jsem s ní asi tři měsíce, pak jsem se slzou v oku konečně došla do onoho kadeřnictví, kde jsem všechny přítomné ohromně pobavila svou příhodou. Prý mám příště přijít, holky slíbily, že se nebudou smát. No... upřímně... to jim teda nevěřím.

A mimochodem... ten danajský dar, který jsem dostala kdysi k Vánocům, jsem uložila zpátky hluboko do skříně a co se týká vlasů, přestala jsem se pouštět do větších akcí.