"Viď, vole, mámo!" pravila tříletá Emily

Naše Emily mluví. Často a hodně. Padají z ní dotazy typu: “Maminko a ploč jsi moje maminka?” nebo “Maminko a kde jsem se vzala u tebe v bíšku?”. Pro odpovědi jsem ji odkázala na otce. Poněkud jsem nevěděla co říct, tak jsem si myslela, že moje drahá polovice to s diplomacií sobě vlastní patřičně vysvětlí. Bez detailů, bez včeliček a motýlků, zkrátka tak nějak vhodně k věku tří let.

Omyl. “No… zeptej se maminky,” pokrčil rameny, načež dítě usoudilo, že pravděpodobně nevíme, a tak tuto problematiku zřejmě vyřešilo s holkama ve školce.

Tato horká chvilka se aspoň odehrála v soukromí našeho domova. To, když Emily začala na celý vlak vykřikovat: “P*čky! P*čky!”, polilo mě horko. Koho by napadlo, že i při své logopedické zdatnosti zamění jednoduše vyslovitelné T za P, přičemž si následně natolik oblíbí špaldové tyčky, že se jich bude domáhat, kdekoliv si na ně vzpomene!

Pozor na pusu, milí dospělí!

Malá stvoření jsou jako houby. Spoustu z řeči dospělých nasají. Zajímavým jevem je to, že i když řeknete souvětí o jedné hlavní a dvaceti vedlejších větách a použijete v ní jediné sprosté slovo, dítě ho detekuje a uloží do své paměti. Po loňském Silvestru stráveném ve větší společnosti na mě Emily běžně volala: “Viď, vole, mámo!”

Jede jako kolovrátek

Doma mluví pořád, u babičky pusu nezavře, v noci řeční ze spaní. Nedávno mě to spící stvoření asi ve tři ráno osočilo, že jsem mu vyhodila kamínek. Hlasitost se stupňovala, moje nervozita také. Když už to vypadalo, že budu muset vyběhnout za barák na pískoviště pro nějaký ten šutr, byla konečně kamínková kauza uzavřena.

Jediné, kdy mlčí jsou chvíle, když jsme s někým, koho nezná, načež vzniká mylný dojem, že máme hodné a klidné dítě. Druhým případem jsou pak situace, při nichž je po Emily řeč vyžadována. To zásadně mlčí. Na tříleté prohlídce marně sestřička šeptala slůvka, aby vyzkoušela sluch (ze zkušenosti vím, že ho má naprosto špičkový - slyší hlavně to, co nemá). Z roběte nevypadlo nic. Dokud nedošlo na skandál, kdy jí nic netušící zdravotnice dala za odměnu magnetek. Emily totiž byla k nebojácnosti stimulována obrázkem, o kterém jsem jí tvrdila, že ho jistě dostane. Založila tedy ručky v bůčky a nakvašeně pravila: “Ale já jsem chtěla oblázek!"