Cestou po Václaváku

Procházím celým Václavákem. Pěkně odspoda nahoru. Je před osmou ranní a já vím, co mě čeká. Tomu odpovídá i moje nálada - ponurá, hloubavá. Dívám se do tváří jdoucích proti mě. Každá z nich má svůj příběh, ať už právě teď smutný, nebo šťastný. Patrně nikdo z nich si neuvědomuje, že před desítkami let tudy procházeli lidé, kterým na levé straně kabátu zářila žlutá hvězda. Lidé, kteří museli nastoupit do vlaku, co je odvezl na cestu, z níž se jich drtivá většina nevrátila.

Docházím až k nové budově Národní muzea a za pár okamžiků už v ruce držím malý balíček s fotkami. Jsou na nich usměvavé tváře členů rodiny, co žila spokojeně a společnosti přinášela řadu dobrého. Až do oněch osudných let.

Jejich oči září, ještě v nich není strach, úzkost ani předzvěst předčasně smrti. Neubráním se představám, jak se asi smáli, když si fotky prohlíželi. Všichni společně, ve svém domově. V tom, který museli opustit, aby živořili v Terezíně a čekali, kdy přijde předvolání do transportu kamsi na východ.

Jednoho dne přišlo a tam historie i přítomnost této rodiny skončila.

Často kolem sebe slýchám stížnosti na dobu. Ode mě je ale patrně nikdy neuslyšíte. Vše, co jsem kdy četla o 40. letech minulého století mě přivádí k životnímu přesvědčení, že žiju v době, která přeje možnostem a nechává mě svobodně žít.

Hodně lidí mi říká, jak se můžu neustále zabývat tak smutnými osudy. Ale ti, kterým holocaust vzal život, si naši pozornost zaslouží. Příběh všech z milionů nepřeživších převyprávět nemůžu, tak třeba aspoň jeden, dva, pět... Patrně nezatížena genetikou - i když kdo ví, v naší rodině jsou bílá místa jako na mapě - stejně cítím jakési poslání připomínat a nabádat k poučení se.