Nejtěžší je poznat sama sebe!

Vždycky jsem měla pocit, že nikam nezapadám. A přitom jsem po tom ze srdce toužila. Chtěla jsem být součástí skupiny, komunity, společnosti lidí, která si je něčím blízká. Potlačovala jsem vlastní identitu, abych se podobala, abych se nelišila. Až jsem sama netušila, kdo vlastně jsem.  Na základce, na střední i na obou vysokých.

A pak jsem najednou měla být dospělá. Nebudu vám lhát, ani to se mi nezamlouvalo. 

Když mě život vyslal do let, kdy se od vás čeká rozum a zodpovědnost, poprvé jsem si svojí individuality začala vážit. Pochopila jsem, že je lepší nezapadat v davu. A tak jsem mohla světu nabídnout svoje opravdové já. Někdo se lekl, někdo mě nepochopil, někdo se zamiloval a jiný třeba pocítil přátelskou náklonnost. 

Už nepotřebuju stylem dávat najevo, jaká jsem. Vyházela jsem retro kousky, ve kterých jsem se necítila, ale chtěla jsem, aby vyjadřovaly, že někam zapadám, že mám svůj směr. Všichni okolo na nás můžou cokoliv hrát, ale sami před sebou tohle nedokážeme. Naše štěstí vychází z nás. Jen my se známe takoví, jací jsme. Jen my víme, co se nám honí hlavou. Pokud hrajeme roli sami před sebou, nikdy spokojenosti nedosáhneme. 

Neřadím se. Nezapadám. A už mi to nevadí.

Asi jsem stvořená k zapadnutí do jediné skupiny - do skupiny rodiny a přátel kolem mě, která mě má ráda i s mými vysokými nároky, puntíčkářstvím, hysterií, radostmi, dobrosrdečnou povahou, láskou ke knihám a psaní, nevyzpytatelným chováním introverta toužícího po uznání... i s obsedantně-kompulzivní poruchou, kterou nenávidím pokaždé, když někam běžím pozdě, protože jsem musela osmkrát zkontrolovat sporák.