Pozor, knihovna píše!

A je to tu zase. E-mail, co se tváří nadmíru nevinně, ale není! Začíná to všechno mile: "Vážená čtenářko". Jenže na to jim už neskočím. Je mi jasné, co chtějí.

Knihovna - místo, kde jsem člověkem rozhodně víc než v DMku - má takový jeden nepříliš příjemný zvyk.

Hlídá totiž lhůtu vypůjčení. A jak už to u nás knižních nadšenců bývá, nemluvíme tady o jedné, ani o dvou... a bohužel někdy ani o deseti knížkách. Nevím, jaký je můj osobní rekord, nikdy jsem to raději nezkoumala, ale je mi jasné, že chci-li nyní vrátit všechno, budu muset putovat do knihovny minimálně dvakrát. Čímž se ovšem zvyšuje riziko, že množství literatury navrácené bude úměrné k množství nově vypůjčené.

Čtete právě knižní blog, tudíž tyto pocity určitě znáte. Jako by ty potvory na nás volaly, že? "Vezmi si měěěě. Přečti si měěěě!" A tak jim přislíbíme, že to tedy uděláme, nataháme je domů a jako mávnutím kouzelného proutku měsíc uteče a vám přijde e-mail, co se tváří nadmíru nevinně, ale není!

Tady na samém konci by měl být nějaký tip na řešení. Úplně se mi chce po vzoru Haliny Pawlowské napsat: "A moje rada zní...". Jenže mě nic nenapadá. Dobře totiž vím, že až zítra zajdu do knihovny, budu nutně potřebovat mnohým knihám ukázat náš domov.

Jak to máte s půjčováním knížek vy?