46. týden - V jednom kole + co mi blog dal

Musím se přiznat, že jsem za celý týden neotevřela jedinou knížku. Je to ostuda, ale není kdy... 46. týden by se u nás doma mohl zdát trochu rutinním. Pracovní povinnosti - školka - mateřské radosti - svatba. Stále dokola. Je to krásné a všechno mě tak pohltilo, že nemám myšlenky na prožívání knižních příběhů.

A tak kromě toho, že jsem napsala fůru textů, 4x vyzvedla Emily ze školky, vybrala komplet výzdobu, šaty a doplňky nemůžu napsat nic jiného. Snad jen to, že se snažíme opět posunout blog o nějaký kus dál. Tentokrát jsme se zaměřili na videa a jejich kvalitu. Už dva týdny se snažím natočit video, ale marně. Je pořád takové šero, že ani u našich francouzských oken není dostatek světla. Nedá se dělat nic jiného než koupit světla na nasvícení. A tak se taky už brzy stane.

IMG_5338_Fotor_Fotor2a.jpg

Ráda bych vám ale napsala, proč blog posouvám dál a v čem mi za ta léta pomohl. Protože toho není málo... 

1. Díky němu jsem začala s focením. Chtěla jsem si to zkusit už dávno, ale byla to taková ta věc, kterou odsouváte s tím, že "jednou možná". Přála jsem si však, aby blog vypadal pěkně, a tak mi nezbývalo, než si opravdu pořídit zrcadlovku a zkoušet, zkoušet, zkoušet. Ta první byla z druhé ruky a byla skvělá, i když jí chyběla řada vychytávek. Ani po x měsících mě nadšení nepřešlo... což se u řady jiných věcí už stalo... a tak jsem si pořídila lepší foťák. Výsledky vídáte tady a na instagramu... a taky sem tam u článků na blogu Zoopy a brzy i na dalším magazínu.

2. Naučila jsem se s novými redakčními systémy. To je velké plus, protože jako copywriter píšu obvykle právě rovnou do admin systémů.

3. Seznámila jsme se s mnoha skvělými lidmi - pracovně i osobně.

4. Blog mi dodal špetku sebedůvěry.

5. Mám možnost věnovat se tomu, co mě baví - eKNIHY a eSHOP.

6. Nakonec DŮLEŽITÝ BOD - Blog je mojí vizitkou a portfoliem. Otevřel mi spoustu dveří, protože mnohdy řekne víc než strohý formalitami zavánějící životopis. 

Blog si vyžádal spoustu času, mnoho mých nervů a pochybností, jestli vůbec má smysl v něm pokračovat. Pořád balancuju na nepříjemné hranici, co ukazovat ze soukromí a co ne. Lámu si hlavu nad články a pochybuju o sobě i o tom, jak navenek působím. Dokonce se stydím, když mě někdo nazve blogerkou, protože možná jsem pisálek, ale jako blogerka se necítím. Z toho, že někteří známí vidí moje videa, mě jímá hrůza, a i já se občas setkávám s oním ironicky řečeným "ona je blogerka", u něhož je nad slunce jasnější, že si dotyčný myslí své. Tak ať! 

Ale pokaždé, když mi blog pomůže, jsem ráda, že v něm pokračuju. Celých pět let... 

Takže pokud váháte, zda má cenu vkládat svoji energii do blogování, pak si myslím, že má. Ať už ho budete mít jen jako zábavu, nebo bude tím, čím se budete prezentovat.

Děkuju hlavně vám - svým čtenářům - bez vás by tenhle blog existovat nemohl.