Nevěra

Paulo Coelho je pro mě absolutně výjimečný spisovatel a není náhodou, že po jeho knížce sáhnu vždycky v určitém období. Jeho literatura mi pomáhá třídit si myšlenky, uvědomovat si to, co je důležité, zamýšlet se hlouběji. 

Tentokrát jsem v knihovně objevila Nevěru. Ne, není to tak, že bych řešila jakousi vztahovou krizi, o které tahle kniha je,... naopak. Žijeme si moc hezky, ale celá naše rodina prochází změnou, která bude mít do budoucna velký vliv. Možná proto jsem potřebovala knížku, která by byla hlubokomyslná, nastolila by zajímavá témata a odpoutala mě od praktických záležitostí běžného života. Částečně se tak stalo, poprvé ale musím podotknout, že mě můj oblíbený autor tak trochu zklamal.

Nevím, zda mi vy, co jste Nevěru četli, dáte za pravdu, ale v porovnání s ostatními jeho knihami, mi přijde jiná. Možná bych řekla bulvárnější... ale sama si nejsem jistá, jestli je to to pravé slovo. Prvky drsné erotiky, které se tu objevují, mě překvapily. Na druhou stranu mají tam své místo a rozhodně se nebavíme o Padesáti odstínech šedi (alespoň dle toho, co jsem o nich slyšela). Každopádně je to u Paula Coelho značně podivné.

I tady... jako ve všech jeho knížkách (alespoň těch, co jsem zatím četla)... je důležité duchovno a hlavní postava si prochází různými emocemi. I to ale působí tak nějak odlišně. Tentokrát knížka není plná vět, které máte chuť si někam zapsat, protože jsou tak pravdivé a poutavé, že byste je chtěli mít na očích.

Trochu k ději... Linda, která nedávno přesáhla třicítku, prožívá těžkou krizi. Žije spokojeně s manželem a dětmi, ale jinak, než si možná jako mladší představovala. Dalo by se tak trochu říct, že se nudí... nebo ještě lépe... má strach, že nežije naplno, ale zajela do určitých kolejí, které jsou stále stejné. Do toho všeho se v ní mísí strach, aby právě o spokojenou rodinu nepřišla. A tak pro vybočení z kolejí paradoxně udělá to, co rodinu ohrozí - najde si milence. Tím nastupuje cestu vnitřních bojů ve svém nitru, kde jako by žil pan Hyde i Jekyll.

Téma je tedy možná mnoha lidem... hlavně ženám... blízké. A je také velice zajímavé. Působivé je autorovo vcítění do ženské duše. Nicméně ani tak nemůžu říct, že by mě kniha nadchla. Bohužel...

I když těch skutečně poutavých vět není v tomhle díle tolik jako v jiných, dvě citace přidávám. Tentokrát jsem je vypsala nikoli nafotila, jelikož bychom si je měli všichni dobře zapamatovat.

"Vyšli jsme si na Matterhorn a já jsem se každou chvíli zastavovala a fotografovala. Nakonec se rozčílil: ,Ty myslím, že všechna tahle krása a majestát se vejdou na filmové políčko? Vryj si to všechno do srdce. To je důležitější než pokoušet se ukázat lidem, co prožíváš' "

(str. 219-220)

"Plně milovat znamená plně žít."

(str. 228)