První období vzdoru

Emily je dítko rozmilé, hodné, chytré... a další superlativy, které bych tu v záchvatu mateřské pýchy mohla zmínit. Zkrátka a dobře je bezproblémová a již od prvopočátků pěkně jí, dobře spí a hezky se chová. POKUD!

Pokud se zrovna špatně nevyspí nebo ji já - naprosto neskutečně otravná matka - neprudím nějakým požadavkem či dokonce zákazem. To pak za hlasitého projevu upadá střemhlav k zemi a běduje.

A protože sluníčkové matky všude píšou, jak se má dítě podpořit a nenechat ve vzteku samo, usedám vedle hromádky neštěstí a po vzoru těchto dam ji ujišťují, že má láska je stále zcela nehynoucí.

Po třech minutách, kdy mi v hlavě už drnčí a dítko se ne a ne uklidnit, pociťuji lehký závan vzteku i u sebe - na sluníčkové matky, na křik, na muže, že mi rozbil mísu po babičce, na rodinu, na politiky, na počasí (ať už je jakékoliv), na sebe, protože jsem zjevně neschopná matka, na politickou situaci v Azerbajdžánu... zkrátka v tu chvíli začínám nenávidět svět.

A tak varuji dítko, že cosi ve mě začíná vřít a do výbuchu nervové Hirošimy není daleko.

Robě reaguje přidáním na hlasitosti a abych věděla, že to myslí vážně, začne kolem sebe ještě kopat.

Vstávám, překračuji potomstvo a po vzoru matek tvrďaček se kousek vzdaluji. Přičemž zpovzdálí kontroluji, zda dochází k nádechům a výdechům, na něž malé děti v takovýchto situacích občas zapomenou.

Emily ve scenérii chvíli pokračuje, načež zjišťuje, že kýženého výsledku zjevně nedocílí. A tak jako by nic vstává a s úsměvem na rtech mi objímá nohy.

Abych přeci jen vykonala cosi jako výchovu, upozorňuji na existenci jeslí, školek, internátních škol, polepšoven a věznic, kam je možné v průběhu let malého rebela poslat. Dítko se směje a já zažehnávám Hirošimu, která pak bouchne jindy. V nestřežený okamžik, nečekaně a naprosto nepatřičně. A jejími plameny je pohlcen kdokoliv, kdo se proviní jakýmkoliv nesmyslem. Ona oběť následně nevěřícně hledí a myslí si něco o hysterické krávě.