Asylum - horor, u kterého se vám chce křičet "Proboha, nechoď tam!"

Jakožto fanynka Stephena Kinga jsem zauvažovala, zda moje nadšení pramení v jeho genialitě nebo jsem prostě hororový typ. Jasně, pár hororů od jiných autorů jsem už četla, ale nebylo jich úplně moc. A tak jsem v knihovně sáhla po Asylum. Knížce s podivným názvem, děsivou obálkou a ještě děsivějšími obrázky uvnitř.

První lehké zklamání přišlo hned na začátku. Číst o středoškolácích se mi moc nechtělo. Vždycky to ve mě vyvolává pocit, že na tohle už nejsem cílovka. Jenže když už jsem se do té knížky pustila, dala jsem jí šanci. Vždyť Hledání Aljašky bylo taky o náctiletých a jak skvělé čtení to bylo, viďte?

A tak jsem se do toho pustila...

Dan jede na letní školu, přičemž jako ubytovna slouží bývalý ústav pro duševně choré - hororové klišé číslo jedna. S místem se cítí podivně spjatý - hororové klišé číslo dvě. Seznámí se s chlapcem a dívkou a s nimi se shodou okolností dostane do uzavřených míst, kde je vše tak jako dříve, tedy za dob ústavu - hororové klišé číslo tři. Nacházejí spoustu děsivých fotek a dokumentů - hororové klišé číslo čtyři. Někdo nebo něco po nich jde - hororové klišé číslo pět.

I přes jistou dávku nepřekvapujících záležitostí a posunů v ději, se mi ale nakonec Asylum líbilo. Je vám jasné, že ve chvíli, kdy vy byste brali nohy na ramena, postavy půjdou tam, kam by určitě neměly (však všichni známe klasiku hororů, kdy oběť prchá po schodech nahoru). I tak je ale příběh hodně napínavý a vy jste s husinou vtaženi do děje takovým způsobem, že pokud by na vás někdo vybafl, bude to s největší pravděpodobností váš konec.

Ani konec Asylum tak úplně nepřekvapí. Ale nebudu vám nic prozrazovat, abych vám nezkazila případné počtení.

Čtete horory nebo je tenhle žánr úplně mimo váš záběr?

Mějte se moc hezky!