Schody jako Mount Everest!

Mít rok a půl staré dítko není jen tak. Začíná se poměrně dobře socializovat a pohybová stránka jeho bytí je již na výši. A tak žijete-li ve třetím patře bez výtahu, brzy poznáte, že vaše dřívější domněnka "to bude super, až ty schody vyjde robě samo" je naprosto zcestná.

Mnohdy ještě zamáčknete nostalgickou slzu při vzpomínce na to, jak jste vy - matka - tudíž něco jako superčlověk - stoupala s nákupem, dítětem a kabelkou vzhůru, přičemž nevadilo, že vás v prvním patře zastavila vševědoucí sousedka, která nutně potřebovala získat informace o vás, sousedech či čemkoliv jiném.

Jakmile dítko pochopí, že nohy nejsou jen na žužlání palců, vyběhne s vervou sobě vlastní a vy vlajete jako hadr na holi za ním... s láskou a oroseným čelem.

Běžně pak jednou rukou jistíte potomstvo a druhou se snažíte udržet vše, co byste rádi donesli domů. A protože zákon schválnosti navíc funguje naprosto neomylně, robátko si oblíbí zrovna tu hračku, která je prostorově výrazná a absolutně neskladná. Třeba nás již více než týden všude doprovází polštář ve tvaru a s potiskem kočky, který je jen o nepatrný kousek menší než samotná Emily.

Jezdí s námi na procházky v kočárku a doprovází nás též při pěších pochůzkách. Za celých těch cca 7 dní strávila "Čiči" každou noc v postýlce, jednou se ocitla ve vaně a již třikrát ji bylo nutné vyprat.

A ani na schodech jsme se nevyhnuli karambolu. Byť jako matka jsem poměrně trpělivého ražení, ve chvíli, kdy Emily zvolila styl "jeden schod vzhůru dva dolů", nevydržela jsem psychicky ba ani fyzicky a popadla dítě i s kočkou do náruče. Dítko, zjevně nesouhlasíc s tímto mým řešením nastalé situace, rozhodlo se pomstít a mrštilo kočku o patro níže. I musela jsem se vrátit a znovu přeskládat celý svůj náklad.

O dvě vteřiny později letěla pro změnu bota. Emily měla záchvat smíchu, já záchvat astmatické dušnosti.

A takto my si žijeme... v harmonii s malou kapkou adrenalinu.

Ovšem nemám si nač stěžovat, když si Emily v Hamleys vybrala plyšového medvěda ve velikosti své matky, došlo mi, že cesta po schodech by mohla být ještě trnitější... A s prosbou, ať myslí na zdraví svých rodičů, jsem jej roběti úspěšně rozmluvila.

Mějte se moc hezky!