Jarní potlach o starostech

"Vy máte starosti," řekla mi nedávno masérka, která se představila jako čarodějka Ta a Ta.

"Ne, nemám," zakroutila jsem naprosto upřímně hlavou.

"Ale jo, máte, já to poznám," prohlásila razantně a já si s myšlenkou, ať si ta ženská, co měla naprosto zlatý ruce, ale o mých (ne)starostech věděla naprosto prd, užila skvělou masáž.

Dlouho jsem pak nad tím musela přemýšlet a ptát se sama sebe, proč máme v dnešní době pořád pocit, že nás něco nutně musí štvát, zlobit, rozčilovat a mrzet.

Pustila jsem se do diskuze s mužem, který měl ten názor, že se zkrátka a dobře s nějakými těmi životními potížemi počítá. Pokrčila jsem rameny a ukončila debatu tím, že teda teď je mojí jedinou starostí, že nemám starosti.

Ale i to jsem nakonec hodila za hlavu.

Nemáme devět životů, jako se to tvrdí o kočkách, máme jenom jeden a to ještě v poměrně omezeném čase, tak proč si ho kazit. A i když nejsem takový ten klasický sluníčkový typ, který vidí všechno jen pozitivně, vyškrtla jsem ze svého žití nenávist a stres.

Jde to... stačí jenom chtít a držet se pár pravidel.

1. Nepřejímám starosti druhých na sebe.

Každý zdravý dospělák má zodpovědnost sám za sebe. Problémy někoho jiného vyslechnu a třeba i pomůžu s řešením, je-li to v mých silách, už nad nimi ale dlouhé hodiny před spaním nepřemýšlím s takovým tím hnusným pocitem, kdy se vám stahuje břicho a klepou ruce. Protože to stejně ničemu a nikomu nepomůže, jen to škodí.

2. Žiju, jak já chci... a může to být sebeobyčejněji.

Byly doby, kdy jsem si myslela, že radost člověku může udělat pouze luxusní dovolená nebo nějaká ta kabelečka věhlasné značky. Vyrostla jsem z toho. A poznala, že radosti jsou v něčem úplně jiném.

Už vím, že tu pravou ryzí radost nespouští nacpané tašky s všemožnými logy, ale smích vlastního dítěte, vlastnoručně vypěstovaná bylinka nebo jakákoliv "maličkost", co vlastně vůbec není maličkostí.

3. Setkávám se s tím, s kým chci.

Protože lidé jsou různí. Upřímní, falešní, povrchní, inspirativní... a jen s některými z nich stojí zato být.

4. Dělám si radosti.

A někdy to bývá radost z radosti někoho jiného, protože ta je prostě nejlepší.

5. Věnuji se věcem, kterým se chci věnovat.

Nedělám věci, protože bych měla. Jasně, asi si říkáte, že do práce člověk musí, i když se mu nechce. Ale i na tomhle poli v budoucnu hodlám mít pocit, že dělám to, co chci. A už teď spřádám plány. Protože chci.... a taky protože můžu. To je výhoda pohodové mateřské.

6. Miluji.

 

A co vy? Jaký máte přístup k životu?