Jaké to je býti sleponěm

Bývala jsem prý až extrémně hodné dítě. Kam mě posadili, tam mě našli. Stačil rohlík a já si spokojeně žužlala. Ani dnes se tak nějak nic moc nezměnilo. Stačí dobrá četba a na stejném místě mě najdete dlouhou dobu... třeba i v metru, byť jsem už dávno měla vystupovat.

Vraťme se ale k raným provopočátkům mého života. Malé buclaté já bylo klidné a aby taky ne, když vidělo prd. Jak se velice záhy ukázalo a popelníkovými skly vyřešilo, jsem částečně slepoň obecný. 

Nastala 90. léta a z klidného miminka jsem přešla do fáze nemotorného dítka, které muselo sedět v první lavici, aby si vůbec všimlo, že se učitelka snaží o bohulibou činnost naučit něco novou generaci. K mému štěstí jsme v první třídě vyfásli prostorově výraznější pedagožku, a tak nebyl problém.

Puberta s čímsi zvětšujícím oči do velikosti golfových míčků byla krutá...

Jak říkám... byla 90. léta... milovala jsem vlasatou rodinu Kellyovců (mladší nyní zřejmě vůbec netuší) a do krve se hádala s příznivci Spice Girls, kdo bude o víkendu v Esu na prvním místě. Můj hudební vkus byl, jak vidíte, zcela v plenkách. A moderní optika na tom byla podobně.

A tak my typu "nevidím ani na blízko ani na dálku" byli jsme nuceni nosit příšerná tlustá skla, v nichž jsme vypadali jako neustále se divící opička nártoun.

Buď jak buď, ve škole se mi starší spolužactvo posmívalo a já jsem před každou návštěvou očního oddělení věřila v zázrak, který se dodnes nestal.

Vlastně joo... stal, jen v trochu jiné podobě! Brýle přišly do módy, odborníci konečně umí tenčit skla a mě už ten rituál "ráno nandám, večer sundám" nevadí. Jen sem tam se objeví nečekané komplikace...

O jedné z nich jsem vám vlastně už psala. Ano, nedávno mi sestra na oční pohotovosti obvázala pravé oko a nepomyslela na fakt, že vypustí-li mě do světa bez možnosti nasadit si brýle, už v čekárně se budu hlásit k jinému muži, než k tomu, který na mě věrně čeká a modlí se, aby ze mne nebyl kyklop.

Některé drobné starosti jsou takové běžné. To třeba když si chci nalíčit své oblíbené horní linky. Nalepená na zrcadlo tak, že si párkrát malovátkem málem oči dočista vypíchnu, vyrýsuji jednu a následně se snažím o druhou. Občas tak dlouho ladím, aby byly obě stejné, až jsou natolik silné, že zasahují skoro k obočí, a je tedy nutné se odlíčit a začít znovu. Nicméně... chce to trénink, dnes už lámu rekordy a líčení jsem z hodiny čistého času stáhla na čtvrtinu. A většinou dokonce bez nutnosti začít od píky znovu. Ha!

Pak tu máme problematiku rozlišení obrazovky u notebooku. Když muž poprvé viděl moje gigantické ikony, prohlásil, že mi ten počítač opraví a že jistě došlo k nějaké chybě v nastavení. Na jeho omluvu nutno uznat, že jsme spolu tenkrát byli krátce a ještě netušil, že chyba není v technice, ale ve mě. Ono ani optika vše nezachrání, což dokazuje nejen můj notebook, ale i zvolání "Hele zajíc!", zatímco ukazuju na srnku.

Za pár let mi bude 30, mám brýle za spousty tisíc, operace nelze, čočky nejsou možné... ale to nevadí, smířila jsem se a udělala z okulárů takový svůj znak. A to je přece nejlepší, ne? Všichni máme nějakou tu chybku. Nám může přijít sebevětší, ale pro okolí je mnohdy zanedbatelná (snad s výjimkou pubertálních starších spolužáků). Je jen na nás, jak ji vnímáme.

A co vy? Máte nějakou drobnou vadu, kterou jste přetavili ve svůj prospěch? Nebo s ní stále bojujete? Dejte vědět do komentářů! Ať se všichni pěkně podpoříme v tom, že niko není dokonalý.