Kterak mě dítko omylem zmrzačilo

Společné spaní (neboli co-sleeping) je báječná věc.

Dokud se nevracíte z oční pohotovosti s půlkou hlavy zabalenou v obvazu...

Ale vraťme se na počátek.

Emily se v noci roztahovala mezi mnou a mužem. Spokojeně dudala dudlík, ručky rozhozené do všech světových stran, peřinu u nohou. A protože jsem zodpovědná matka, povšimla jsem si pokrývky nepokrývající mé milované robě a jala jsem se nastalou situaci řešit.

Jak jsem tak přikrývala malé spící stvoření, ono dotyčné dítko se ohnalo... zřejmě v nějakém snovém zápalu... a svým malým prstíkem s vytaseným drápkem mě škráblo do oka.

Bolelo to tak, že jsem okamžitě vyběhla do koupelny zkontrolovat, zda je bulva na svém místě.

K mému úžasu... byla.

Uvěřila jsem, že ráno bude moudřejší večera.

K tomu ovšem jaksi nedošlo, poněvadž jsem po probuzení viděla dvojitě. Během dne se situace zhoršovala a mě napadlo, že přijdu-li o toto oko, mám již jen jedno, které by mohlo padnout za oběť třeba hned následující noc.

Před pátou jsme tedy vyrazili na rodinný výlet směrem ku oční pohotovosti na Karlově náměstí v Praze.

Lékař uznal, že skutečně oko bylo poškozeno, a dal pokyn sestře, aby jej ošetřila kapkami a následně zalepila. Nevadilo mi to. Byla jsem přesvědčená, že bude použit čtvereček 5x5 centimetrů, který decentně zakryje důlek a který sestra připevní maličkým kouskem náplasti.

Statná blondýnka však na můj obličej připlácla cosi, co bych mohla doma používat jako závěsy. A aby to prý fest drželo, přelepila tu věc snad celým balením náplasti bez polštářku. Vzdychla jsem a smířila se s faktem, že v příštích dnech ušetřím nejen stíny, tužku na oči a řasenku, ale také makeup, tvářenku a pudr.

Jenže... Sestra vyndala z šuplete roli obvazu a jí mi začala mávat kolem hlavy. Když řádným utáhnutím uzlu na mém čele dokončila své dílo, musela jsem se ozvat.

"Sestři, ale jak si nandám brejle?" posteskla jsem si.

"Vy na to levé oko vůbec nevidíte?" zeptala se naivně.

"Ani prd," byla jsem upřímná.

A tak vzala obrovské nůžky a začala helmici sundavat. Následně znovu sáhla do zmíněného šuplíku a vyndala roli novou. Opět zamanévrovala kolem mé mozkovny a se slovy "Musela jsem udělat míň vrstev, ale roztáhnout to," mi zafačovala hlavu de facto celoplošně.

Velice slušivé!

Vyšla jsem z ordinace a půlku obličeje si zakrývala lékařskou zprávou. Bála jsem se, že dítko bude plakat strachem či výčitkami svědomí. Omyl. Poté, co jsem Emily ukázala, že vypadám, jako kdybych se právě vrátila z války ve Vietnamu, dostala záchvat smíchu.

Aspoň že mi při přesunu z auta domů netáhlo na čelo.

Musím se politovat. Doma jsem slyšela už tisícátý vtip o kyklopech, válečných veteránech a mumiích. Emily se mi stále směje. A navíc víte, co mi doktor řekl? Že SKORO není vidět, že mám odoperované šilhání. Jako jak skoro?!

Dnes se s vámi již rozloučím. Ono se přeci jen s jedním okem špatně píše.

Mějte se moc krásně!