20x denně...

... foukám na bebíčka.

A to i na ta imaginární, která se stanou třeba, když se robě uhodí o stůl, jehož se vlastně ani nedotkne. Nevadí, hlavně, že je od bolesti okamžitě pomoženo.

... letím pro nočník či na wc jako asistent k vylezení na dětský nástavec na toaletu.

Načež musím velice hlasitě fandit. Proč ne, vždyť už jenom to, že jsme se na ono místo dostavili včas, je důvod k radosti.

... odpovídám "Ano, Miláčku?" na poněkud bezobsažný dotaz "Mami?".

Neodpovím-li, je intenzita dotazů zdvojnásobena a případně i ztrojnásobena.

... se zamýšlím nad tím, zda ještě někdy budu schopna komunikovat normálně.

Tím myslím bez použití slov typu "ham, číty, káč káč". A není to zamýšlení neopodstatněné, letušce jsem infantilně zamávala a zahalekala na ni fistulí "pááápáá". Přičemž dítě nesl muž...

... skládám v duchu věty do článků.

A pak je okamžitě zapomínám, protože "si to přece nebudu psát, mám dobrou paměť".

... se ujišťuji, že někde pod tím nánosem bordelu je náš krásný domov.

Ten se objevuje pravidelně před každou prohlídkou vztahující se k prodeji našeho bytu. Byť je okamžitě po rozloučení se s možnými kupujícími vše dáno do stavu před debordelizací, jsme rádi, že stále můžeme věřit v jeho existenci.